Jak jsem potkal celebritu...

Pracuji v jedné z plzeňských nemocnic jako nemocniční zřízenec. Takže, jak je všem jasné, jsem potřebný všude a nikde. Aby bylo hned na začátku mého vyprávění jasné, nestěžuji si, práce mě velice baví, protože je různorodá.

Když je třeba, vozím imobilní pacienty na vyšetření, převlékám postele a polohovací lehátka, dopravuji po nemocnici zdravotnický materiál, apod. Prostě někdo tuto práci dělat musí (v mém případě chce), i když pokud bych chtěl, mohl bych dělat v nějaké IT firmě za daleko větší peníze. Zase bych ale nebyl tak v pohodě jako jsem teď. A peníze nejsou všechno.

Skončila mi odpolední směna a jsem na cestě do šatny. Už si představuji, jak po příchodu domů si dám něco dobrého a pustím si televizi. Vidím, jak proti mně jdou kolegové a o něčem vášnivě diskutují. Když mě míjejí, je mi už zcela jasné o čem si tak nahlas povídají. Naše nemocnice hostí popovou celebritu s nějakou záhadnou a pro kolegy tajemnou nemocí. Tuto popovou ikonu také znám a říkám si "to by bylo pěkné se s ní setkat". Zároveň si představuji, kolik ochranky má před dveřmi svého pokoje. A hned si v duchu odpovídám "na tebe tak čeká!".

Blížím se k šatně, když mou cestu protne vrchní sestra. Je mi jasné, že se něco děje a můj odchod domů se posune. "Pane Veselý" oslovila mě "vím, že máte konec směny, ale ještě bych o Vás něco potřebovala." Pokynul jsem, že jsem připraven provést to, o co se mě právě chystá požádat.

"Právě jsme přijali pacientu, která nestojí o publicitu, jestli mi rozumíte". Kývl jsem, že rozumím. „A od Vás bych potřebovala, abyste vzal úklidový vozík, nabral cestou čisté ložní prádlo a převlékl všechny postele v nadstandardu, kde je ubytovaná." Chystal jsem se zeptat do které nadstandardu, protože jich máme trochu víc, ale vrchní pokračovala. "Je to ten náš nejlepší ve druhém patře."

Rozloučil jsem se s vrchní a jdu si pro úklidový vozík, když na mě ještě zavolala "jo a prosím o diskrétnost". Úklidové vozíky máme na každém patře. Vždy podle počtu lůžek. To samé se týká i lůžkovin, mopů, rukavic a utěrek. Jdu tedy do druhého patra, kde je jeden takovýto vozík k mání. Naplnil jsem ho lůžkovinami a vyjel jsem směrem k nadstandardu.

Skutečně, před pokojem stála dvoučlenná ochranka, která mě velice neochotně vpustila dovnitř. V pokoji bylo šest postelí. V jedné z nich ležela popová celebrita. Pozdravil jsem a šel jsem vykonat svou práci. Celou dobu mě pozorovala, tedy přesněji, nespustila ze mě oči. V duchu jsem si říkal, "To ještě neviděla nemocničního zřízence?". Trochu jsem znervózněl, ale snažil jsem se chovat přirozeně, aby nic nepoznala.

Jako by mi četla myšlenky a při mém odchodu mi znenadání řekla. "Moc se omlouvám, že jsem na Vás takhle civěla". Usmál jsem se, že to nevadí. "To byste nevěřil, co je schopný udělat bulvár pro pár fotek."

"Aha, tak popová princezna si myslela, že jsem paparazzi", pomyslel jsem si. Znovu jsem se usmál a popřál jsem jí brzké uzdravení a šel jsem si po svém, tedy do šatny.

Soucitně jsem si uvědomil, že být slavný není vždy příjemné a je otázka, jestli to stojí za ztrátu soukromí. "Jsem moc rád za svou práci", pomyslel jsem si.

Josef Veselý

Poznámka: tento příběh je pohledem fiktivní osoby na ztrátu soukromí slavných osobností. Věříme, že v nemocnicích pracují stejně oddaní a pracovití zaměstnanci, kteří dbají o zdraví a brzké uzdravení pacientů.

Přejeme Vám pevné zdraví!

Společnost KRÁSNÝ - zdravotnická technika s.r.o